Severočeské muzeum v Liberci
CZ     EN     DE

Navigace

Aktuality

Připravujeme

O muzeu

Expozice

Vstupné

Knihovna

Publikace

Čtvrtletník

Sborníky

Sbírky

Služby

Pracovníci

Fotogalerie

Videogalerie

Archiv webu

Volná místa a
veřejné zakázky


Základní
dokumenty


Pro média

Kontakt

Napište nám

Muzeum dětem




EXPONÁT MĚSÍCE

MILAN PEKAŘ: VÁZA

MILAN PEKAŘ: VÁZA
porcelán, krystalická glazura, 2017,
inv. č. PK4602


Milan Pekař se řadí v současné době k nejvýznamnějším tvůrcům na poli české keramiky a porcelánu. Od roku 2011 působí na pozici odborného asistenta Maxima Velčovského v Ateliéru keramiky a porcelánu na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V roce 2014 byl za svou nádhernou kolekci krystalických váz, kterou představil na přehlídce Designblok v Praze, nominován na Designera roku a stal se vítězem ceny veřejnosti Czech Grand Design.

Unikátní porcelánové vázy na první pohled zaujmou svými glazurami, ve kterých se autor vrací k zapomenuté technice užívané v období Art deco. Proces výroby je výsledkem dlouhodobého studia odborné literatury, zájmu o chemii a především časově náročného testování. Důmyslným využitím vlastností drahých kovů a dalších složek pomáhajících krystalizaci dociluje autor rozdílných výsledků, které lze ovlivňovat teplotou pálení a způsobem chlazení jen do jisté míry. Výrazná a zářivá barevnost vzniklých váz docílená kombinací pestré palety oxidů kovů kontrastuje s lapidárními tvary, jejichž proporce se liší podle jednoduchých matematických poměrů. Každá váza je tak originálem a výsledek je i pro autora jistou měrou překvapení.

Vázy Milana Pekaře dnes můžeme najít v nabídce prestižních prodejních galerií, například londýnské Mint Gallery či pařížské Galerii S. Bensimon. Zájem o ně vyústil u mnohých jejich majitelů dokonce již ve sběratelskou činnost. V roce 2017 se i Severočeské muzeum dohodlo s autorem na vytvoření unikátní vázy pro sbírku keramiky a porcelánu. Váza speciálně vytvořená pro liberecké muzeum byla v roce 2017 zakoupena za přispění Libereckého kraje.


[zobrazit/skrýt více]

» archiv...




























WebArchiv

 

 

 

 

DŘEVOŠROT ZDEŇKA VILÉMA



Dřevošrot. Že je to divný název? Ještě není úplný, je třeba dodat přívlastek „pohyblivý“. Hýbe s ním myšlenka, jež dala druhý život šrotu, třeba radiátoru, tramvajové troleji, žehličce, kuchyňské váze, dveřnímu zámku, kamínkům nebo jen jejich dvířkům. Předmětům, jež dosloužily a staly se na obtíž. Ty, které se postavily včas do cesty Zdeňku Vilémovi, se staly uměleckými díly. Již slyším jeho vášnivý protest: „To nejsou sochy!“ Pouze dřevo a šrot, který hodně pamatuje. Může vyprávět příběh, který vede divákovu fantazii, ale který je někdy skryt hluboko v srdci autora a odhalit se nedá. Navíc bývá zastřen žertem. Jeden povšechný pohled na „směšný“ objekt nestačí, aby odhalil rafinované detaily, jež jsou s nesmírnou pečlivostí vypracovány a včleněny do nového funkčního celku.

Již v původním povolání kovomodeláře v tehdejším podniku Severočeských státních lesů se u Zdeňka Viléma oba pojmy, kov i dřevo, propojily. Vztah k minulosti a věcem, jež do ní patřily a plnily funkci prověřenou desítkami předchozích generací, se u autora utvářel od dětství. Strávil je v Novém Harcově na okraji Liberce, v roubené chalupě se sedlovou střechou. V podezdívce, kde byl kdysi chlév, si později zřídil vlastní dílnu.

Dřevo jej záhy zlákalo k vlastní tvorbě, a tak povzbuzován přáteli se účastnil od roku 1981 libereckých přehlídek neprofesionálních výtvarníků Lidé tvoří, získával ocenění v okresních, krajských i národních soutěžích a vystavoval doma i v zahraničí. Z úspěšných výstav (v Malé výstavní síni, Na terase, v botanické zahradě) a setkávání s libereckými výtvarníky a umělci snad vzešlo i vážné rozhodnutí, stát se členem Naivního divadla v Liberci, přední české scény nejen loutkářské, ale divadelní vůbec, ozdobené mnoha domácími i zahraničními úspěchy. Jako technolog loutek a „součást“ scénické výroby zůstal ukrytý v dílně a plnil rozmanitá a rozmarná přání scénografů a výtvarníků a byl neviditelným fámulem, bez něhož by marionety neměly požadovaný výraz a pohyb. Zde ve fantaskním pohádkovém a přitom lidskému životu tak blízkém světě, v zrcadle lidských vášní, radostí a bolestí, se naplno rozvinuly jeho výtvarné vlohy. Celých osmnáct let byl spolehlivým zázemím předlouhé řady inscenací. Možná málokterý Liberečan, který v minulých letech navštěvoval prázdninová představení na náměstí před libereckou radnicí, a mezi nimi to nejoblíbenější – Alibabu a čtyřicet loupežníků – ví, že z rukou Z. Viléma mj. vyrostla skříň s vraty s loupežnickým chórem, jehož klapací hrdla dodnes poslušně sledují noty i závěrečné tremolo loupežnické písně. U které inscenace se zastavit dříve, Bezhlavého rytíře, Jabloňové panny, Zvířecího divadla nebo karnevalového průvodu lidiček s pitoreskními hlavami z příběhu Zachýska a Rumělky? Mezi léty 1984 a 2001 jich bylo více než šedesát.

Roku 2001 se Zdeněk Vilém rozhodl pro cestu svobodného povolání. Údolí s domem ve stráni pod ztepilým javorem a s potůčkem obydlil dobrými duchy, draky a skřítky, živočichy i podivuhodnými bájnými bytostmi, které se postupně proměňují tak, jak dozrává dřevo. Ale nejen dřevo, i kámen a kov zde ožívají a nabývají lidských rysů. Na věži jako na orloji defilují tváře krále, šaška, čerta a nic netušící návštěvník se rázem ocitá v pohádce. Pohyb podivuhodných věcí vždy ovládá drobný „fígl“.

Od roku 2005 Zdeněk Vilém pořádá v Harcově setkání přátel dřeva a účastní se pravidelně řezbářských sympozií v Doksech a Turnově. Má neutuchající potřebu pomáhat lidem kolem sebe, zejména slabším, postiženým nebo dětem. Tak roku 2006 byl během harcovského setkání z výtěžku dražby uměleckých děl přítomných výtvarníků nakoupen materiál do zdejších chráněných dílen pro mentálně postižené. Nejen lidem, i věcem vzešlým z lidské činnosti Z. Vilém pomáhá, jak již bylo uvedeno na samém počátku.Vzniklé objekty obdařuje rovněž názvy, bez nichž by dílo nebylo úplné. Z těch liberecké veřejnosti nejznámějších jmenujme například objekt „Otto Lochnes alias Cuzafonosaurus z Prahy“, jenž „vyhrává“ v libereckém bufetu Tobogan, a „Život na chalupě“ připomínající pohyblivý betlém, kde darovníci chvátají s cihlami, cementem, pračkou Tatramat a po vhození koruny se točí nejen hrnčířský kruh, ale i pes – půvabná podívaná v lékárně U muzea, jež již půldruhého desetiletí pomáhá dětem zapomenout na strázně spojené s nemocí. Nebo „Jan Vostrčil, předseda plesového výboru v minulém životě… z Formanova filmu Hoří má panenko“, kterého Z. Vilém ponechal po skončení výstavy roku 2008 na hradě Grabštejně. Zde se také pravidelně setkává se sólistou Opery Národního divadla v Praze a svým přítelem Luďkem Vele, mecenášem, jehož zásluhou z výtěžku benefičních koncertů byla opravena kaple sv. Barbory. Luděk Vele přispívá na tuto národní kulturní památku opravdu velkorysým způsobem a vřelým srdcem člověka, který má rád svůj rodný kraj.

V posledních letech se Z. Vilémovi roztočil kolotoč výstav. V letošním roce, kdy činorodý liberecký výtvarník zvládl rovněž jedno životní jubileum, triumfuje putovní výstava k mezinárodnímu roku lesů 2011 (vyhlášeném OSN s cílem připomenout jejich význam pro společnost), kterou v různých modifikacích již lidé zhlédli v Doksech, Kravařích, Mimoni, České Lípě, na druhé straně hranice v městech Neukirch, Bautzen, Kamenz a Kurort Oybin. Přáli bychom si, aby vyvrcholením této úspěšné sezóny byla právě expozice v Severočeském muzeu v Liberci. Na slavnostním zahájení o první adventní neděli 27. 11. 2011 vystoupí Luděk Vele.

Bohunka Krámská




Fotogalerie:

 






Otevírací doba:
denně mimo pondělí
9:00-17:00 hodin
středa do 18:00 hodin



Knihovna:
úterý a čtvrtek
13:00-16:00 hodin


Vstupné:
dospělí: 30 Kč
studenti, žáci: 10 Kč
důchodci: 10 Kč

» více...


Krajský úřad Libereckého kraje

Severočeské
muzeum v Liberci
je příspěvkovou
organizací
Libereckého kraje




» vypnout pozadí…

 

© 2004-2016 Severočeské muzeum v Liberci, Jiří Sloup, Anna Baldová, Ivan Rous, kolektiv, Inertia master Czech. Aktualizováno: 19.04.2018 00:32:59