Severočeské muzeum v Liberci
CZ     EN     DE

Navigace

Aktuality

Připravujeme

O muzeu

Expozice

Vstupné

Knihovna

Publikace

Čtvrtletník

Sborníky

Sbírky

Služby

Pracovníci

Fotogalerie

Videogalerie

Archiv webu

Volná místa a
veřejné zakázky


Základní
dokumenty


Pro média

Kontakt

Napište nám

Muzeum dětem




EXPONÁT MĚSÍCE

Václav Žďárský: VÝVĚSNÍ ŠTÍT VE TVARU KLÍČE
Václav Žďárský: STOJANOVÝ RÁMEČEK NA FOTOGRAFII

UMĚLECKÝ KOVÁŘ VÁCLAV ŽĎÁRSKÝ STARŠÍ:

VÝVĚSNÍ ŠTÍT VE TVARU KLÍČE
Čechy, Turnov, kované železo, kolem roku 1903, získáno nákupem od potomků autora v roce 2012, inv. č. OK3458

STOJANOVÝ RÁMEČEK NA FOTOGRAFII
Čechy, Turnov, kujné železo, kolem roku 1903, získáno nákupem od potomků autora v roce 2013, inv. č. OK3472


Václav Žďárský (29. 6. 1869 - 17. 4. 1948) se narodil v Příšovicích u Turnova. Řemeslu se začal učit od roku 1883 v Hodkovicích nad Mohelkou, kde po třech letech získal výuční list. Po krátkém působení v kovářských dílnách v Liberci a v Jablonci nad Nisou se roku 1888 vydal do Německa na cestu za zkušenou. Až do podzimu roku 1892 pracoval u kovářských mistrů v Drážďanech, Berlíně a Lipsku. Poté se vrátil zpět do Čech, aby si v Mladé Boleslavi otevřel vlastní dílnu, kterou však v létě 1893 opustil a odjel znovu do Německa, kde střídavě pracoval v Drážďanech a Hamburku až do roku 1902. Poté se usadil v Turnově, kde si v Riegrově ulici zřídil vlastní dílnu, ve které působil až do konce života. Dlouhá léta strávená prací v kovářských dílnách v Německu přinesla Václavu Žďárskému bohaté zkušenosti a znalosti moderních výtvarných proudů právě nastupující secese, které poté zúročil ve vlastní tvorbě na Turnovsku. Jeho nejčastějšími zakázkami byly náhrobní mříže a domovní vrata. Jeho práce z počátku 20. století se vyznačují rostlinnými motivy typickými pro ranou fázi secese a vynikajícím řemeslným zpracováním. Na jeho tvorbu navázal syn Václav Žďárský mladší, který pracoval rovněž v dílně v Turnově, kde v závěru života také vyučoval umělecké kovářství a zámečnictví na tamní Střední uměleckoprůmyslové škole.


[zobrazit/skrýt více]

» archiv...




























WebArchiv

 

 

 

 

DŘEVOŠROT ZDEŇKA VILÉMA



Dřevošrot. Že je to divný název? Ještě není úplný, je třeba dodat přívlastek „pohyblivý“. Hýbe s ním myšlenka, jež dala druhý život šrotu, třeba radiátoru, tramvajové troleji, žehličce, kuchyňské váze, dveřnímu zámku, kamínkům nebo jen jejich dvířkům. Předmětům, jež dosloužily a staly se na obtíž. Ty, které se postavily včas do cesty Zdeňku Vilémovi, se staly uměleckými díly. Již slyším jeho vášnivý protest: „To nejsou sochy!“ Pouze dřevo a šrot, který hodně pamatuje. Může vyprávět příběh, který vede divákovu fantazii, ale který je někdy skryt hluboko v srdci autora a odhalit se nedá. Navíc bývá zastřen žertem. Jeden povšechný pohled na „směšný“ objekt nestačí, aby odhalil rafinované detaily, jež jsou s nesmírnou pečlivostí vypracovány a včleněny do nového funkčního celku.

Již v původním povolání kovomodeláře v tehdejším podniku Severočeských státních lesů se u Zdeňka Viléma oba pojmy, kov i dřevo, propojily. Vztah k minulosti a věcem, jež do ní patřily a plnily funkci prověřenou desítkami předchozích generací, se u autora utvářel od dětství. Strávil je v Novém Harcově na okraji Liberce, v roubené chalupě se sedlovou střechou. V podezdívce, kde byl kdysi chlév, si později zřídil vlastní dílnu.

Dřevo jej záhy zlákalo k vlastní tvorbě, a tak povzbuzován přáteli se účastnil od roku 1981 libereckých přehlídek neprofesionálních výtvarníků Lidé tvoří, získával ocenění v okresních, krajských i národních soutěžích a vystavoval doma i v zahraničí. Z úspěšných výstav (v Malé výstavní síni, Na terase, v botanické zahradě) a setkávání s libereckými výtvarníky a umělci snad vzešlo i vážné rozhodnutí, stát se členem Naivního divadla v Liberci, přední české scény nejen loutkářské, ale divadelní vůbec, ozdobené mnoha domácími i zahraničními úspěchy. Jako technolog loutek a „součást“ scénické výroby zůstal ukrytý v dílně a plnil rozmanitá a rozmarná přání scénografů a výtvarníků a byl neviditelným fámulem, bez něhož by marionety neměly požadovaný výraz a pohyb. Zde ve fantaskním pohádkovém a přitom lidskému životu tak blízkém světě, v zrcadle lidských vášní, radostí a bolestí, se naplno rozvinuly jeho výtvarné vlohy. Celých osmnáct let byl spolehlivým zázemím předlouhé řady inscenací. Možná málokterý Liberečan, který v minulých letech navštěvoval prázdninová představení na náměstí před libereckou radnicí, a mezi nimi to nejoblíbenější – Alibabu a čtyřicet loupežníků – ví, že z rukou Z. Viléma mj. vyrostla skříň s vraty s loupežnickým chórem, jehož klapací hrdla dodnes poslušně sledují noty i závěrečné tremolo loupežnické písně. U které inscenace se zastavit dříve, Bezhlavého rytíře, Jabloňové panny, Zvířecího divadla nebo karnevalového průvodu lidiček s pitoreskními hlavami z příběhu Zachýska a Rumělky? Mezi léty 1984 a 2001 jich bylo více než šedesát.

Roku 2001 se Zdeněk Vilém rozhodl pro cestu svobodného povolání. Údolí s domem ve stráni pod ztepilým javorem a s potůčkem obydlil dobrými duchy, draky a skřítky, živočichy i podivuhodnými bájnými bytostmi, které se postupně proměňují tak, jak dozrává dřevo. Ale nejen dřevo, i kámen a kov zde ožívají a nabývají lidských rysů. Na věži jako na orloji defilují tváře krále, šaška, čerta a nic netušící návštěvník se rázem ocitá v pohádce. Pohyb podivuhodných věcí vždy ovládá drobný „fígl“.

Od roku 2005 Zdeněk Vilém pořádá v Harcově setkání přátel dřeva a účastní se pravidelně řezbářských sympozií v Doksech a Turnově. Má neutuchající potřebu pomáhat lidem kolem sebe, zejména slabším, postiženým nebo dětem. Tak roku 2006 byl během harcovského setkání z výtěžku dražby uměleckých děl přítomných výtvarníků nakoupen materiál do zdejších chráněných dílen pro mentálně postižené. Nejen lidem, i věcem vzešlým z lidské činnosti Z. Vilém pomáhá, jak již bylo uvedeno na samém počátku.Vzniklé objekty obdařuje rovněž názvy, bez nichž by dílo nebylo úplné. Z těch liberecké veřejnosti nejznámějších jmenujme například objekt „Otto Lochnes alias Cuzafonosaurus z Prahy“, jenž „vyhrává“ v libereckém bufetu Tobogan, a „Život na chalupě“ připomínající pohyblivý betlém, kde darovníci chvátají s cihlami, cementem, pračkou Tatramat a po vhození koruny se točí nejen hrnčířský kruh, ale i pes – půvabná podívaná v lékárně U muzea, jež již půldruhého desetiletí pomáhá dětem zapomenout na strázně spojené s nemocí. Nebo „Jan Vostrčil, předseda plesového výboru v minulém životě… z Formanova filmu Hoří má panenko“, kterého Z. Vilém ponechal po skončení výstavy roku 2008 na hradě Grabštejně. Zde se také pravidelně setkává se sólistou Opery Národního divadla v Praze a svým přítelem Luďkem Vele, mecenášem, jehož zásluhou z výtěžku benefičních koncertů byla opravena kaple sv. Barbory. Luděk Vele přispívá na tuto národní kulturní památku opravdu velkorysým způsobem a vřelým srdcem člověka, který má rád svůj rodný kraj.

V posledních letech se Z. Vilémovi roztočil kolotoč výstav. V letošním roce, kdy činorodý liberecký výtvarník zvládl rovněž jedno životní jubileum, triumfuje putovní výstava k mezinárodnímu roku lesů 2011 (vyhlášeném OSN s cílem připomenout jejich význam pro společnost), kterou v různých modifikacích již lidé zhlédli v Doksech, Kravařích, Mimoni, České Lípě, na druhé straně hranice v městech Neukirch, Bautzen, Kamenz a Kurort Oybin. Přáli bychom si, aby vyvrcholením této úspěšné sezóny byla právě expozice v Severočeském muzeu v Liberci. Na slavnostním zahájení o první adventní neděli 27. 11. 2011 vystoupí Luděk Vele.

Bohunka Krámská




Fotogalerie:

 






Otevírací doba:
denně mimo pondělí
9:00-17:00 hodin
středa do 18:00 hodin



Knihovna:
úterý a čtvrtek
13:00-16:00 hodin


Vstupné:
dospělí: 30 Kč
studenti, žáci: 10 Kč
důchodci: 10 Kč

» více...


Krajský úřad Libereckého kraje

Severočeské
muzeum v Liberci
je příspěvkovou
organizací
Libereckého kraje




» vypnout pozadí…

 

© 2004-2019 Severočeské muzeum v Liberci, Jiří Sloup, Anna Baldová, Ivan Rous, kolektiv, Inertia master Czech. Aktualizováno: 16.03.2019 00:04:40