Severočeské muzeum v Liberci
CZ     EN     DE

Navigace

Aktuality

Připravujeme

O muzeu

Expozice

Vstupné

Knihovna

Publikace

Čtvrtletník

Sborníky

Sbírky

Služby

Pracovníci

Fotogalerie

Videogalerie

Archiv webu

Volná místa a
veřejné zakázky


Základní
dokumenty


Pro média

Kontakt

Napište nám

Muzeum dětem




EXPONÁT MĚSÍCE

LOT SE SVÝMI DCERAMI

NALEZENÍ MOJŽÍŠE

LOT SE SVÝMI DCERAMI

NALEZENÍ
MOJŽÍŠE


barevná podmalba
dílna Vincenze Jankeho
Nový Bor,
1. tř. 19. stol.
sbírka NM Praha
inv.č. H2-158837,
H2-158838

Tvorba malíře Vincenze Jankeho zahrnovala pestrou škálu námětů, mezi nimiž se vyskytovaly i příběhy ze Starého zákona. Ve sbírce Národního muzea Praha se nalézají dvě podmalby na skle s těmito tématy: Lot se svými dcerami a Nalezení Mojžíše.

Lot, jediný spravedlivý muž v Sodomě, byl varován anděly, že Hospodin chystá zkázu obou hříšných měst Sodomy a Gomory. Lotova manželka se při útěku ohlédla a při pohledu na hořící město se proměnila v solný sloup. Na podmalbě dcery opíjejí otce, aby omámen vínem s nimi zplodil novou generaci lidského rodu.

Faraón, vystrašený růstem počtu Izraelců v Egyptě, přikázal, aby byl každý chlapec po narození usmrcen. Mojžíšova matka nechala malého Mojžíše v ošatce v rákosí u břehu Nilu, kde jej nalezla faraonova dcera s dívkami. Mojžíšova sestra, jež přihlížela opodál, nabídla faraonově dceři, že zavolá kojnou z hebrejských žen. Ta souhlasila a Mojžíš se tak lstí vrátil ke své matce.


[zobrazit/skrýt více]

» archiv...


























WebArchiv

 

 

 

 

DŘEVOŠROT ZDEŇKA VILÉMA



Dřevošrot. Že je to divný název? Ještě není úplný, je třeba dodat přívlastek „pohyblivý“. Hýbe s ním myšlenka, jež dala druhý život šrotu, třeba radiátoru, tramvajové troleji, žehličce, kuchyňské váze, dveřnímu zámku, kamínkům nebo jen jejich dvířkům. Předmětům, jež dosloužily a staly se na obtíž. Ty, které se postavily včas do cesty Zdeňku Vilémovi, se staly uměleckými díly. Již slyším jeho vášnivý protest: „To nejsou sochy!“ Pouze dřevo a šrot, který hodně pamatuje. Může vyprávět příběh, který vede divákovu fantazii, ale který je někdy skryt hluboko v srdci autora a odhalit se nedá. Navíc bývá zastřen žertem. Jeden povšechný pohled na „směšný“ objekt nestačí, aby odhalil rafinované detaily, jež jsou s nesmírnou pečlivostí vypracovány a včleněny do nového funkčního celku.

Již v původním povolání kovomodeláře v tehdejším podniku Severočeských státních lesů se u Zdeňka Viléma oba pojmy, kov i dřevo, propojily. Vztah k minulosti a věcem, jež do ní patřily a plnily funkci prověřenou desítkami předchozích generací, se u autora utvářel od dětství. Strávil je v Novém Harcově na okraji Liberce, v roubené chalupě se sedlovou střechou. V podezdívce, kde byl kdysi chlév, si později zřídil vlastní dílnu.

Dřevo jej záhy zlákalo k vlastní tvorbě, a tak povzbuzován přáteli se účastnil od roku 1981 libereckých přehlídek neprofesionálních výtvarníků Lidé tvoří, získával ocenění v okresních, krajských i národních soutěžích a vystavoval doma i v zahraničí. Z úspěšných výstav (v Malé výstavní síni, Na terase, v botanické zahradě) a setkávání s libereckými výtvarníky a umělci snad vzešlo i vážné rozhodnutí, stát se členem Naivního divadla v Liberci, přední české scény nejen loutkářské, ale divadelní vůbec, ozdobené mnoha domácími i zahraničními úspěchy. Jako technolog loutek a „součást“ scénické výroby zůstal ukrytý v dílně a plnil rozmanitá a rozmarná přání scénografů a výtvarníků a byl neviditelným fámulem, bez něhož by marionety neměly požadovaný výraz a pohyb. Zde ve fantaskním pohádkovém a přitom lidskému životu tak blízkém světě, v zrcadle lidských vášní, radostí a bolestí, se naplno rozvinuly jeho výtvarné vlohy. Celých osmnáct let byl spolehlivým zázemím předlouhé řady inscenací. Možná málokterý Liberečan, který v minulých letech navštěvoval prázdninová představení na náměstí před libereckou radnicí, a mezi nimi to nejoblíbenější – Alibabu a čtyřicet loupežníků – ví, že z rukou Z. Viléma mj. vyrostla skříň s vraty s loupežnickým chórem, jehož klapací hrdla dodnes poslušně sledují noty i závěrečné tremolo loupežnické písně. U které inscenace se zastavit dříve, Bezhlavého rytíře, Jabloňové panny, Zvířecího divadla nebo karnevalového průvodu lidiček s pitoreskními hlavami z příběhu Zachýska a Rumělky? Mezi léty 1984 a 2001 jich bylo více než šedesát.

Roku 2001 se Zdeněk Vilém rozhodl pro cestu svobodného povolání. Údolí s domem ve stráni pod ztepilým javorem a s potůčkem obydlil dobrými duchy, draky a skřítky, živočichy i podivuhodnými bájnými bytostmi, které se postupně proměňují tak, jak dozrává dřevo. Ale nejen dřevo, i kámen a kov zde ožívají a nabývají lidských rysů. Na věži jako na orloji defilují tváře krále, šaška, čerta a nic netušící návštěvník se rázem ocitá v pohádce. Pohyb podivuhodných věcí vždy ovládá drobný „fígl“.

Od roku 2005 Zdeněk Vilém pořádá v Harcově setkání přátel dřeva a účastní se pravidelně řezbářských sympozií v Doksech a Turnově. Má neutuchající potřebu pomáhat lidem kolem sebe, zejména slabším, postiženým nebo dětem. Tak roku 2006 byl během harcovského setkání z výtěžku dražby uměleckých děl přítomných výtvarníků nakoupen materiál do zdejších chráněných dílen pro mentálně postižené. Nejen lidem, i věcem vzešlým z lidské činnosti Z. Vilém pomáhá, jak již bylo uvedeno na samém počátku.Vzniklé objekty obdařuje rovněž názvy, bez nichž by dílo nebylo úplné. Z těch liberecké veřejnosti nejznámějších jmenujme například objekt „Otto Lochnes alias Cuzafonosaurus z Prahy“, jenž „vyhrává“ v libereckém bufetu Tobogan, a „Život na chalupě“ připomínající pohyblivý betlém, kde darovníci chvátají s cihlami, cementem, pračkou Tatramat a po vhození koruny se točí nejen hrnčířský kruh, ale i pes – půvabná podívaná v lékárně U muzea, jež již půldruhého desetiletí pomáhá dětem zapomenout na strázně spojené s nemocí. Nebo „Jan Vostrčil, předseda plesového výboru v minulém životě… z Formanova filmu Hoří má panenko“, kterého Z. Vilém ponechal po skončení výstavy roku 2008 na hradě Grabštejně. Zde se také pravidelně setkává se sólistou Opery Národního divadla v Praze a svým přítelem Luďkem Vele, mecenášem, jehož zásluhou z výtěžku benefičních koncertů byla opravena kaple sv. Barbory. Luděk Vele přispívá na tuto národní kulturní památku opravdu velkorysým způsobem a vřelým srdcem člověka, který má rád svůj rodný kraj.

V posledních letech se Z. Vilémovi roztočil kolotoč výstav. V letošním roce, kdy činorodý liberecký výtvarník zvládl rovněž jedno životní jubileum, triumfuje putovní výstava k mezinárodnímu roku lesů 2011 (vyhlášeném OSN s cílem připomenout jejich význam pro společnost), kterou v různých modifikacích již lidé zhlédli v Doksech, Kravařích, Mimoni, České Lípě, na druhé straně hranice v městech Neukirch, Bautzen, Kamenz a Kurort Oybin. Přáli bychom si, aby vyvrcholením této úspěšné sezóny byla právě expozice v Severočeském muzeu v Liberci. Na slavnostním zahájení o první adventní neděli 27. 11. 2011 vystoupí Luděk Vele.

Bohunka Krámská




Fotogalerie:

 



DOPROVODNÉ PROGRAMY
NEJEN PRO ŠKOLY


Doprovodné programy leden-červen 2016

Všem, kteří by rádi pronikli hlouběji do některého z témat, jež expozice a výstavy představují, nabízíme možnost vybrat si některý z doprovodných lektorských programů. Ačkoli jsou primárně určené pro školy a školky, je možné je po domluvě uspořádat i pro veřejnost.

Ke stažení:

 nabídka programů - 2. pololetí 2016/2017

» pracovní listy



Otevírací doba:
denně mimo pondělí
9:00-17:00 hodin
středa do 18:00 hodin



Knihovna:
úterý a čtvrtek
13:00-16:00 hodin


Vstupné:

Expozice+výstavy
dospělí: 50 Kč
studenti, žáci: 20 Kč
důchodci: 20 Kč

Pouze výstavy
dospělí: 30 Kč
studenti, žáci: 10 Kč
důchodci: 10 Kč

děti do 6 let, ZTP,
ZTPP: zdarma
rodinné: 120 Kč

Programy
pro školy:

jednotné: 30 Kč

» více...


Krajský úřad Libereckého kraje

Severočeské
muzeum v Liberci
je příspěvkovou
organizací
Libereckého kraje




» vypnout pozadí…

 

© 2004-2016 Severočeské muzeum v Liberci, Jiří Sloup, Anna Baldová, Ivan Rous, kolektiv, Inertia master Czech. Aktualizováno: 21.08.2017 00:04:55