Severočeské muzeum v Liberci
CZ     EN     DE

Navigace

Aktuality

Připravujeme

O muzeu

Expozice

Vstupné

Knihovna

Publikace

Čtvrtletník

Sborníky

Sbírky

Služby

Pracovníci

Fotogalerie

Videogalerie

Archiv webu

Volná místa a
veřejné zakázky


Základní
dokumenty


Pro média

Kontakt

Napište nám

Muzeum dětem




EXPONÁT MĚSÍCE

MEDAILE A PLAKETY S CYKLISTICKOU TEMATIKOU

MEDAILE A PLAKETY S CYKLISTICKOU TEMATIKOU

MEDAILE A PLAKETY S CYKLISTICKOU TEMATIKOU

Ve sbírce našeho muzea se nachází více než 20 kusů takových kovových vzpomínek na cyklistické závody různého charakteru. Jedná se zejména o medaile a plakety z cyklistických závodů, které se konaly v 1. čtvrtině 20. století na území dnešního Liberecka a Jablonecka. Německé obyvatelstvo někdejší oblasti Sudet bylo velmi sportovně založeno, a proto v téměř každé větší vsi či městysu vznikaly sportovní kluby, které se aktivně podílely nejen na získávání nových nadějných mladých sportovců-cyklistů, ale některé z nich se mohly pochlubit i pořádáním jedinečných závodů. V horském terénu to byly zejména závody do vrchu, které se pořádaly například na vrchol Ještědu, ale také v oblasti Jizerských hor v Lučanech nad Nisou nebo ve Smržovce. Většina sportovních medailí a plaket pochází z dílen jabloneckých rytců kovů a výtvarné návrhy na jejich zpracování jsou velmi kvalitními, byť většinou bohužel bezejmennými pracemi. Jejich výsledná podoba je dána kvalitní ražbou v obecném kovu zejména v jabloneckých firmách, které tuto produkci chrlily ve velkém množství v jisté univerzalitě. Pro jednotlivé závody pak byly na mnohdy všeobecné vzory dorývány zručným ryteckým rukopisem konkrétní údaje.


[zobrazit/skrýt více]

» archiv...




























WebArchiv

 

 

 

 



Hodiny na věži ukazovaly osm hodin večer, když Pacourek poprvé vešel do budovy muzea jako jeho nový noční hlídač. Na vrátnici seděl denní vrátný pan Ostříž, který už byl o novém kolegovi informován. "Á, tak Vás u nás pěkně vítám, pane Pacourku. Všechno už o Vás vím, jak jste zatočil s tou myší bandou. Tady máte služební čepici a kabát a rovnou Vás tu proškolím, ať se v té naší inštituci co nejdříve vyznáte." Na rozdíl od četnické ta muzejní čepice, zvaná brygadýrka, s nápisem "MUSEUM" Pacourkovi sedla jak ulitá. "Projdeme si nejdřív výstavní expozice, zbytek necháme na později," rozhodl Ostříž, který chtěl v mládí dělat učitele a teď se mu naskytla dobrá příležitost splnit si dávný sen. "Tady máte baterku a píšťalu pro případ, že byste potřeboval přivolat pomoc. Služební zbraně tady nevedeme, stejně nemáte zbrojní pas, ale jestli Vás to uklidní, v expozici máme několik funkčních historických zbraní - palných, bodných i sečných, ale ještě je tu nikdo nepoužil," vtipkoval Ostříž. Pacourkovi bylo trapné, že muzeum, ač rodem Liberečák, vůbec nezná. Bál se to Ostřížovi přiznat, tak raději mlčel a díval se zvědavě kolem sebe. Ostříž ve tmě skákal rozsvícenou baterkou z exponátu na exponát a dával začátečníkovi najevo, jak se tu dobře vyzná. Pacourkovi z toho všeho šla hlava kolem a po dvou hodinách už jen Ostřížovi přikyvoval, aniž by vnímal, co mu říká. Procházeli zrovna oddělením barokního umění, když najednou Pacourek vykřikl bolestí. Ostřížovi leknutím vypadla baterka z ruky. "Pane Pacourku, důrazně Vás upozorňuji, že se v muzeu za žádných okolností nehlučí, a jestli se ta baterka rozbila, strhnu vám to z platu. Proč tu bezdůvodně řvete, když Vám zrovna vysvětluji, že slovo baroko pochází z portugalského barocco, což označuje perlu nepravidelného tvaru?" "Omlouvám, se, pane Ostříž, ale něco mě tu kouslo," vysvětlil kocour a hladil si opuchlou špičku ocásku. Ostříž ostřížím zrakem prohledal místnost, ale nikoho nenašel, jen u barokní cínové konvice leželo pár Pacourkových chlupů. "Asi se Vám něco zdálo, kdyby se to opakovalo, dojděte si k doktorovi kvůli nervům, protože duševní vyrovnanost jest předností všech muzejních zaměstnanců," poučil ho Ostříž a pokračoval: "Je hodina před půlnocí, já už musím domů, tady máte klíče od muzea a opakuji - žádné bezdůvodné řvaní. Kdyby něco, máte píšťalu." Pacourek za Ostřížem zamkl hlavní dveře a zůstal v muzeu úplně sám. Teď si konečně začal pořádně a v klidu prohlížet všechna zákoutí s mohutnými klenbami, okna s barevnými vitrážemi i sloupy a zábradlí se sochařskou výzdobou. Zrovna když podruhé procházel oddělením barokního umění, na věži muzea tloukla půlnoc.

"Promiň, kocoure," ozvalo se z kouta místnosti. Pacourek honem rozsvítil baterku a hledal, kdo to mluví. Nikde nikdo, jen v koutě stála stará cínová konvice. "Já si k tomu doktorovi asi budu muset opravdu zajít," povzdychl si Pacourek. Přistoupil ze zvědavosti blíž ke konvici a začal si ji zblízka prohlížet. V tom ho zničehonic konvice klofla do nosu, až Pacourek znovu vykřikl bolestí. "Ty seš teda natvrdlej kocour. To tady mám začít zpívat árie, aby ti to secvaklo?" Rozčilovala se prostořeká konvice tak, až jí víčko mlátilo o okraj hrdla. Nutno podotknout, že konvice strávila část svého mládí v jednom zájezdním hostinci v Tyrolích a neblaze ji to poznamenalo na jejích mravech. Pacourek se s otevřenou pusou posadil na bobek naproti konvici a nebyl ze sebe schopný vydat ani hlásku. "Tak dočkám se od tebe nějakýho projevu života, kocoure, nebo si leknutím zcepeněl? Takovejch zcepenělejch potvor tady máme plnej barák. Já si chci povídat s někým normálním, aby mi řekl, co se tam venku děje, jaké je počasí, jaké konvice se teď prodávají ..." "Varné konvice," odpověděl zmatený Pacourek, který se pořád ještě nevzpamatoval. "Jak varné? Já znám vadné a bezvadné, valné a nevalné, ale varné a nevarné neznám," vztekala se konvice. "To jako že je zapneš do elektriky a ony ti samy uvaří vodu," vysvětlil Pacourek. "Co to je elektrika?" zeptala se konvice. Pacourek se už trochu vzpamatoval a začal chápat, o co tady jde. "Hele, konvice, kolik je ti let a jak se vlastně jmenuješ?" "Kdyby ses pořádně díval, natvrdlej kocoure, tak tady vedle mě je popiska, která říká ‚Konvice, tepaná měď, Itálie, polovina 17. století. Dar Heinricha Liebiega.' Kamarádi a nenatvrdlí kocouři mě můžou oslovovat Vlašáku, to jako že pocházím z Itálie, postaru se jí říkalo Vlachy," odsekla. Pacourek počítal na prstech a povídá: "Tak to ti je skoro 300 let. Tý jo, včera jsem tu vyslýchal padesát let staré myši, ale ty jsi ještě šestkrát starší," divil se Pacourek, který zdvořile přešel konvicové rýpance na svou osobu. "Jo chlapče, stará láska nerezaví, odpověděla konvice," kor když je měděná. Já kdybych začala vzpomínat na všechno, co jsem zažila, a vzala bych to pěkně od počátku, než mě jako surovinu vydolovaly v horních Uhrách, než z plechu vyťukal jeden šikula taliánskej tohle moje krásný štíhlý tělo, kolikrát mě prodali, koupili, ukradli a zase našli, tak by to vydalo na román. Jenže si nemám s kým povídat, proto jsem tě kousla do vocasu, protože se mi zdálo, že tě odněkud znám. Navíc starej Ostříž je hrozně užvaněnej a už mě nebavilo ho poslouchat. Jak se jmenuješ ty, kocoure?"

"Gustav Pacourek," odpověděl. "No to mi urvi víko, jestli se mejlím. Ty si mi byl hned povědomej, ale nemohla jsem si vzpomenout, protože to je strašně dávno, co jsem tě viděla," křičela konvice nadšením. "Vlašáku," dovolil si jí Pacourek skočit do řeči důvěrným oslovením, "já se ti ale musím k něčemu přiznat. Já nikdy nebyl v libereckém muzeu, takže si mě tady nemohla vidět, teprve včera, když jsem tady vyšetřoval poškozený starožitný dort." "Hmm, škoda, ale s těma zlodějskejma potvorama si pěkně zatočil, už nám tady dlouho pily krev a kazily pověst, včera jsme si tu o tom všichni povídaly celou noc. "Kdo všichni?" zeptal se Pacourek. "No všichni, co tu bydlíme," odpověděla konvice. "A kolik vás tu je?" zeptal se Pacourek. "No to je dneska šlendrián, vztekala se zase konvice, "von jde dělat hlídače do muzea a neví, kolik toho tady hlídá. Tobě by ukradli i tu čepici na hlavě a nic bys nevěděl." "Učený kocour z nebe nespadl, jsem tady teprve první noc," bránil se Pacourek. "No dobře, kocoure, ale koukej si doplnit základní muzejní vzdělání. Je nás tady přes půl miliónu." "Kolik?" užasl nevěřícně Pacourek. "Slyšíš dobře, jestli to chceš postaru, tak je to čtyřicetjednatisícšestsetšedesát tuctů, čtrnácetčtyřicet veletuctů, osmtisictřistatřicettři kop nebo stotřicetdevět veleop," předváděla se konvice ve znalosti historických měrných jednotek. A to všichni umíte mluvit?" zeptal se stále udivený Pacourek. "Jo všichni, ale většina z nás je za posledních pár let votrávená jak malajskej šíp, takže se nebavíme ani mezi sebou, natož s někým cizím," povzdechla si konvice. "Hele, Vlašáku, dokážeš si představit ten poprask, kdyby najednou těch půl milionu věcí začalo mluvit, jako ty?" zeptal se zvědavě Pacourek. "To těžko, kocoure," odsekla uraženě konvice, "tak zaprvé, nejsem žádná věc, ale zcela jedinečná originální a neopakovatelná historická osobnost, tak jako dalších půl milionu mejch muzejních parťáků tady. A za druhé, já a mý kámoši si povídáme jen s tím, s kým si chceme povídat my. Když nechceme, tak budeš hluchej jak tetřev. I kdyby ses na uši stavěl, neuslyšíš od nás ani hlásku," vychrlila ze sebe konvice na jeden nádech. Užaslý Pacourek si sedl ke konvici, která se po chvilce uklidnila a byla ráda, že konečně může někomu důvěrně vyprávět něco z příběhů, kterých byla za těch 300 let opravdu plná.

Ráno našel spícího Pacourka muzejní zřízenec Baribal, jak sedí opřený o konvici a spokojeně přede. "Hele mladej, vstávat, ať nemáš malér, chrápat v práci hned první den, to je moc i na mě," dloubnul Baribal do Pacourka, který se protáhl a chvilku přemýšlel, jestli se mu to všechno v noci jenom nezdálo. Boule na nose a bolavý konec ocásku ho rychle vyvedly z pochybností. "Dobré ráno, Vlašáku," pozdravil konvici. "Pššt," zasyčela konvice, "nebuď mě, přes den musíme všichni spát, ale o půlnoci zase přijď," zívla konvice, klapla víkem a usnula.



 






Otevírací doba:
denně mimo pondělí
9:00-17:00 hodin
středa do 18:00 hodin



Knihovna:
úterý a čtvrtek
13:00-16:00 hodin


Vstupné:

Expozice+výstavy
dospělí: 50 Kč
studenti, žáci: 20 Kč
důchodci: 20 Kč

Pouze výstavy
dospělí: 30 Kč
studenti, žáci: 10 Kč
důchodci: 10 Kč

děti do 6 let, ZTP,
ZTPP: zdarma
rodinné: 120 Kč

Programy
pro školy:

jednotné: 30 Kč

» více...


Krajský úřad Libereckého kraje

Severočeské
muzeum v Liberci
je příspěvkovou
organizací
Libereckého kraje




» vypnout pozadí…

 

© 2004-2016 Severočeské muzeum v Liberci, Jiří Sloup, Anna Baldová, Ivan Rous, kolektiv, Inertia master Czech. Aktualizováno: 21.11.2017 13:25:35