Severočeské muzeum v Liberci
CZ     EN     DE

Navigace

Aktuality

Připravujeme

O muzeu

Expozice

Vstupné

Knihovna

Publikace

Čtvrtletník

Sborníky

Sbírky

Služby

Pracovníci

Fotogalerie

Videogalerie

Archiv webu

Volná místa a
veřejné zakázky


Základní
dokumenty


Pro média

Kontakt

Napište nám

Muzeum dětem




EXPONÁT MĚSÍCE

Dagmar Simonová: VÁZA JAPAN I (ČERNÁ)
Dagmar Simonová: VÁZA JAPAN II (ŽLUTÁ)
Radek Brezar: VÁZA SIMPLE 3346

VÁZA JAPAN I (ČERNÁ)
VÁZA JAPAN II (ŽLUTÁ)
Dagmar Simonová, SUPŠS Železný Brod, podjímané sklo, pískované, stříkané barvou, výška 25 cm, realizace 2012

VÁZA SIMPLE 3346
autor návrhu Radek Brezar, 2014, realizace pro SM sklárna Moser, a. s., Karlovy Vary, 2017, bezolovnaté berylové sklo podjímané bílým emailem,foukané, ručně broušené, leštěné, výška 35 cm


Severočeské muzeum v Liberci bylo již od svého založení v roce 1873 ve velice živém kontaktu s odbornými školami v regionu. Na tuto dávnou tradici navazují v naší době současní muzejní pracovníci. Přesvědčivým dokladem je kupříkladu i to, že Severočeské muzeum se podílí od roku 2004 na přípravě a průběhu Sympozií uměleckoprůmyslových škol Libereckého kraje, stejným potvrzením společného zájmu je také muzejní iniciativa při pořádání festivalu UP+. Kurátoři sbírek podle svého profesního zařazení průběžně sledují činnost jednotlivých škol a v rámci možností doplňují stávající sbírkové řady muzea o pozoruhodné studentské práce. Mezi nejnovější akvizice, pocházející z loňského nákupu, patří i vystavená dvojice váz s názvem JAPAN I a JAPAN II z roku 2012. Autorka Dagmar Simonová, studentka Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě, získala za mimořádnou výtvarnou kvalitu těchto váz 2. místo v mezinárodní soutěži Studentský design 2012.

Skvělou úroveň železnobrodské sklářské školy reprezentuje mezi loňskými přírůstky také váza Ondřeje Brezara. V roce 2014 s jejím návrhem zvítězil v prestižní soutěži Cena Ludwiga Mosera a sklárna MOSER a. s. v Karlových Varech zařadila tuto novinku do svého nabídkového katalogu. S karlovarskou sklárnou má Severočeské muzeum dlouhodobou dohodu o spolupráci, a proto po předběžné domluvě zhotovila v loňském roce sklárna MOSER a. s. Brezarovu ručně broušenou vázu s názvem SIMPLE 3346 jmenovitě pro libereckou sbírku skla a věnovala ji Severočeskému muzeu jako velkorysý sponzorský dar.


[zobrazit/skrýt více]

» archiv...




























WebArchiv

 

 

 

 

PŘEDSTAVENÍ JAPONSKÝCH FRAŠEK KJÓGEN


Z představení Horský asketa zlodějem tomelů (Kaki jamabuši) O divadle: Malé divadlo kjógenu bylo založeno roku 2001, od roku 2005 funguje jako občanské sdružení. Jeho hlavními cíli jsou rozvoj netradičních forem divadla, realizace nekomerčních uměleckých, především divadelních, projektů se specializací na japonské frašky, lidové, rané a alternativní divadelní formy.

Soubor Malého divadla kjógenu vznikl z podnětu českého dramatika, režiséra a mima Huberta Krejčího a mistra Šigejamy Šimeho (ředitel Herecké asociace her nó a kjógen, laureát cen „Za kulturní přínos prefektuře Kjóto“ a „Za podíl na uchování tradiční kultury města Kjóto“) jako soubor, který se věnuje studiu, realizaci a uvádění japonských frašek kjógen v českém prostředí. Svým druhem jde o světové unikum. Členy souboru sdružuje nejen zájem o tradiční japonské divadlo, ale také o různé formy lidového divadla, jako např. komedii dell´arte, alžbětinské divadlo, jarmareční divadlo, klauniádu, grotesku atd.

Jedná se o ojedinělý a dlouholetý projekt vzájemné kulturní spolupráce mezi českými a japonskými divadelníky, podporovaný pravidelně pořádanými dílnami, v rámci nichž je za účasti japonského mistra nastudována nová hra v češtině. Malé divadlo kjógenu je ojedinělým divadelním seskupením působícím za hranicemi Japonska, které se systematicky věnuje pěstování tohoto tradičního uměleckého žánru. Důležitým faktorem je přitom „přenos“ kjógenů na česká jeviště. Členové MDK usilují nejen o to, aby seznámili diváka s žánrem kjógen, ale především se snaží přinést svému obecenstvu základní myšlenku divadla, která bývá dnešními tvůrci opomíjena: „překvapit zrak, potěšit sluch a rozeznít srdce“ (Zeami Motokijo).


Z představení Velké prádlo (Susugigawa) Kjógen (v překladu „bláznivá“ nebo „umně vyšperkovaná slova“) reprezentuje komickou divadelní formu, která se vyvinula, stejně jako divadlo nó, z původně čínských her sarugaku. Rozkvětu dosáhl tento žánr v polovině 14. století a v nepřerušené tradici je provozován do dnešních dnů. Slovo „kjógen“ je samo o sobě většinou chápáno jako výraz označující samostatnou komickou divadelní hru, tradičně vkládanou mezi dvě hry divadla nó.

Dokumenty zaznamenávající existenci frašek kjógen nacházíme v Japonsku již ve 12. až 13. století, avšak opravdovým vybroušením prochází tento žánr v období EDO (1600–1868), kdy díky trvající společenské poptávce po „ideálním dramatickém umění uspokojujícím kulturní život vládnoucí vrstvy samurajů“ mají protagonisté kjógenů dostatečné časové i finanční možnosti nerušeně pracovat na zdokonalování žánru i vlastní herecké techniky. Výsledným produktem je pak komediální žánr, který se hloubkou zpracování hereckých postupů a estetickou úrovní výrazových prostředků blíží evropské opeře či vážné hudbě spíše než komediím, jak je známe z naší kulturní tradice. Kjógen však není toliko historickým reliktem japonského středověku: právě kvůli své technické dokonalosti si dokázal nalézt zcela nové publikum i v moderním Japonsku. Od roku 2001 je kjógen jako žánr zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako “MASTERPIECES OF THE ORAL AND INTANGIBLE HERITAGE OF HUMANITY”.

Právě technická dokonalost a žánrová vymezenost jsou hlavními důvody, proč se kjógenu dostává stale více pozornosti i ve světě. Mimo ČR se systematickému studiu kjógenu věnuje pařížské centrum ARTA, Mezinárodní centrum divadelní antropologie ISTA v Itálii, či první nejaponský profesionální soubor hrající žánry nó a kjógen, The Theatre of Yúgen, sídlící v San Francisku.


Z představení Připoután k tyči (Bóšibari) Připoután k tyči (Bóšibari)
Frašku Bóšibari nalézáme v nejstarších popisech obsahu her kjógen Tenrikjógen bon (pol. 16.stol) a též v prvním zápisu scénářů Toraakira bon (pol. 17. stol), z čehož lze usuzovat, že tento kus byl v jednodušší podobě v repertoáru od samého vzniku žánru kjógen (v 13. století). Na konci 17. století byla celá hra Bóšibari přejata a dodnes je uváděna též v divadle kabuki, což ukazuje na tehdejší popularitu kusu napříč společností. Hra staví na situačním humoru, celkovou atmosféru však dokresluje množství zpěvů, jejichž technická vybroušenost dodává glanc jinak pijáckému námětu hry. Za zmínku též stojí hojně zastoupené parodie na krátké tance komai, které bývaly často na programu „nad miskou sake“ bavící se společnosti. Uvedení tehdy populárního tance, avšak v jevištní „svázané“ variantě, muselo na dobové publikum působit vskutku komicky. Hra Bošibari patří i dnes v Japonsku k nejpopulárnějším a tudíž nejčasteji uváděným hrám a v repertoáru ji mají všechny rody, které žánr kjógen uvádějí.

Překlad Ondřej Hýbl, úprava Igor Dostálek, Martin Pšenička, Tomáš Pavčík. Režie Šigejama Šime. Premiéra 11.12.2009 v Centru experimentálního divadla Brno.


Odkazy:




 






Otevírací doba:
denně mimo pondělí
9:00-17:00 hodin
středa do 18:00 hodin



Knihovna:
úterý a čtvrtek
13:00-16:00 hodin


Vstupné:
dospělí: 30 Kč
studenti, žáci: 10 Kč
důchodci: 10 Kč

» více...


Krajský úřad Libereckého kraje

Severočeské
muzeum v Liberci
je příspěvkovou
organizací
Libereckého kraje




» vypnout pozadí…

 

© 2004-2016 Severočeské muzeum v Liberci, Jiří Sloup, Anna Baldová, Ivan Rous, kolektiv, Inertia master Czech. Aktualizováno: 06.11.2018 23:31:45