Severočeské muzeum v Liberci
CZ     EN     DE

Navigace

Aktuality

Připravujeme

O muzeu

Expozice

Vstupné

Knihovna

Publikace

Čtvrtletník

Sborníky

Sbírky

Služby

Pracovníci

Fotogalerie

Videogalerie

Archiv webu

Volná místa a
veřejné zakázky


Základní
dokumenty


Pro média

Kontakt

Napište nám

Muzeum dětem




EXPONÁT MĚSÍCE

SKLENĚNÝ MOZAIKOVÝ OBRAZ MADONY HEJNICKÉ

SKLENĚNÝ MOZAIKOVÝ OBRAZ MADONY HEJNICKÉ

Technika mikromozaiky (na našem území zcela ojedinělá), barevné sklosmalty, zlaté tessery (dílce mozaiky), filati (skleněná vlákna), měděný a pozinkovaný plech, Itálie, konec 19. století, restaurovaly: MgA. Magdalena Kracík Štorkánová, Ph.D. a Mgr. Jana Fořtová Torňošová, Eg4186

Mozaika byla umístěna na náhrobní desce na zrušeném městském hřbitově v Liberci na Ruprechtické ulici. Do Severočeského muzea ji předala v sedmdesátých letech 20. století Veřejná bezpečnost, která poškozený obraz zajistila u pachatele. Během letošního roku se díky finanční podpoře Nadace Preciosa podařilo mozaiku zrestaurovat pro budoucí muzejní expozice.

Předlohou mozaiky byla Hejnická madona, zvaná Mater Formosa (Matka spanilá), zázračná soška umístěná na oltáři chrámu Navštívení Panny Marie v Hejnicích. Tato gotická dřevořezba učinila z Hejnic významné poutní místo, svým věhlasem přesahující zemské hranice. Podle legendy je uctívána od konce 12. století, kdy ji zavěsil sítař (řešetář) z Lužce na lípu na břehu říčky Smědé. Nejen jeho žena s dítětem, ale i další prosebníci se na přímluvu P. Marie dočkali zázračného uzdravení. Již roku 1211 byla údajně postavena na tomto místě kaple. První písemná zmínka o kostelu však pochází z roku 1408, kdy se stal cílem pouti měšťanů ze Zhořelce. Slohově socha Madony náleží do osmdesátých let 14. století.


[zobrazit/skrýt více]

» archiv...




























WebArchiv

 

 

 

 

PŘEDSTAVENÍ JAPONSKÝCH FRAŠEK KJÓGEN


Z představení Horský asketa zlodějem tomelů (Kaki jamabuši) O divadle: Malé divadlo kjógenu bylo založeno roku 2001, od roku 2005 funguje jako občanské sdružení. Jeho hlavními cíli jsou rozvoj netradičních forem divadla, realizace nekomerčních uměleckých, především divadelních, projektů se specializací na japonské frašky, lidové, rané a alternativní divadelní formy.

Soubor Malého divadla kjógenu vznikl z podnětu českého dramatika, režiséra a mima Huberta Krejčího a mistra Šigejamy Šimeho (ředitel Herecké asociace her nó a kjógen, laureát cen „Za kulturní přínos prefektuře Kjóto“ a „Za podíl na uchování tradiční kultury města Kjóto“) jako soubor, který se věnuje studiu, realizaci a uvádění japonských frašek kjógen v českém prostředí. Svým druhem jde o světové unikum. Členy souboru sdružuje nejen zájem o tradiční japonské divadlo, ale také o různé formy lidového divadla, jako např. komedii dell´arte, alžbětinské divadlo, jarmareční divadlo, klauniádu, grotesku atd.

Jedná se o ojedinělý a dlouholetý projekt vzájemné kulturní spolupráce mezi českými a japonskými divadelníky, podporovaný pravidelně pořádanými dílnami, v rámci nichž je za účasti japonského mistra nastudována nová hra v češtině. Malé divadlo kjógenu je ojedinělým divadelním seskupením působícím za hranicemi Japonska, které se systematicky věnuje pěstování tohoto tradičního uměleckého žánru. Důležitým faktorem je přitom „přenos“ kjógenů na česká jeviště. Členové MDK usilují nejen o to, aby seznámili diváka s žánrem kjógen, ale především se snaží přinést svému obecenstvu základní myšlenku divadla, která bývá dnešními tvůrci opomíjena: „překvapit zrak, potěšit sluch a rozeznít srdce“ (Zeami Motokijo).


Z představení Velké prádlo (Susugigawa) Kjógen (v překladu „bláznivá“ nebo „umně vyšperkovaná slova“) reprezentuje komickou divadelní formu, která se vyvinula, stejně jako divadlo nó, z původně čínských her sarugaku. Rozkvětu dosáhl tento žánr v polovině 14. století a v nepřerušené tradici je provozován do dnešních dnů. Slovo „kjógen“ je samo o sobě většinou chápáno jako výraz označující samostatnou komickou divadelní hru, tradičně vkládanou mezi dvě hry divadla nó.

Dokumenty zaznamenávající existenci frašek kjógen nacházíme v Japonsku již ve 12. až 13. století, avšak opravdovým vybroušením prochází tento žánr v období EDO (1600–1868), kdy díky trvající společenské poptávce po „ideálním dramatickém umění uspokojujícím kulturní život vládnoucí vrstvy samurajů“ mají protagonisté kjógenů dostatečné časové i finanční možnosti nerušeně pracovat na zdokonalování žánru i vlastní herecké techniky. Výsledným produktem je pak komediální žánr, který se hloubkou zpracování hereckých postupů a estetickou úrovní výrazových prostředků blíží evropské opeře či vážné hudbě spíše než komediím, jak je známe z naší kulturní tradice. Kjógen však není toliko historickým reliktem japonského středověku: právě kvůli své technické dokonalosti si dokázal nalézt zcela nové publikum i v moderním Japonsku. Od roku 2001 je kjógen jako žánr zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako “MASTERPIECES OF THE ORAL AND INTANGIBLE HERITAGE OF HUMANITY”.

Právě technická dokonalost a žánrová vymezenost jsou hlavními důvody, proč se kjógenu dostává stale více pozornosti i ve světě. Mimo ČR se systematickému studiu kjógenu věnuje pařížské centrum ARTA, Mezinárodní centrum divadelní antropologie ISTA v Itálii, či první nejaponský profesionální soubor hrající žánry nó a kjógen, The Theatre of Yúgen, sídlící v San Francisku.


Z představení Připoután k tyči (Bóšibari) Připoután k tyči (Bóšibari)
Frašku Bóšibari nalézáme v nejstarších popisech obsahu her kjógen Tenrikjógen bon (pol. 16.stol) a též v prvním zápisu scénářů Toraakira bon (pol. 17. stol), z čehož lze usuzovat, že tento kus byl v jednodušší podobě v repertoáru od samého vzniku žánru kjógen (v 13. století). Na konci 17. století byla celá hra Bóšibari přejata a dodnes je uváděna též v divadle kabuki, což ukazuje na tehdejší popularitu kusu napříč společností. Hra staví na situačním humoru, celkovou atmosféru však dokresluje množství zpěvů, jejichž technická vybroušenost dodává glanc jinak pijáckému námětu hry. Za zmínku též stojí hojně zastoupené parodie na krátké tance komai, které bývaly často na programu „nad miskou sake“ bavící se společnosti. Uvedení tehdy populárního tance, avšak v jevištní „svázané“ variantě, muselo na dobové publikum působit vskutku komicky. Hra Bošibari patří i dnes v Japonsku k nejpopulárnějším a tudíž nejčasteji uváděným hrám a v repertoáru ji mají všechny rody, které žánr kjógen uvádějí.

Překlad Ondřej Hýbl, úprava Igor Dostálek, Martin Pšenička, Tomáš Pavčík. Režie Šigejama Šime. Premiéra 11.12.2009 v Centru experimentálního divadla Brno.


Odkazy:




 






Otevírací doba:
denně mimo pondělí
9:00-17:00 hodin
středa do 18:00 hodin



Knihovna:
úterý a čtvrtek
13:00-16:00 hodin


Vstupné:

Expozice+výstavy
dospělí: 50 Kč
studenti, žáci: 20 Kč
důchodci: 20 Kč

Pouze výstavy
dospělí: 30 Kč
studenti, žáci: 10 Kč
důchodci: 10 Kč

děti do 6 let, ZTP,
ZTPP: zdarma
rodinné: 120 Kč

Programy
pro školy:

jednotné: 30 Kč

» více...


Krajský úřad Libereckého kraje

Severočeské
muzeum v Liberci
je příspěvkovou
organizací
Libereckého kraje




» vypnout pozadí…

 

© 2004-2016 Severočeské muzeum v Liberci, Jiří Sloup, Anna Baldová, Ivan Rous, kolektiv, Inertia master Czech. Aktualizováno: 17.12.2017 13:46:51